Proč je logická volba Thomase Bjorna špatná

Henrik Stenson si od května připsal jediné TOP 10, Sergio Garcia nedal z posledních 11 turnajů osmkrát cut. A ani Paul Casey s Ianem Poulterem nemají v posledních týdnech úplně báječnou formu.

Ale alespoň si v letošním roce připsali jedno vítězství.

To Matt Wallace na European Tour vyhrál třikrát, naposledy v minulém týdnu v Dánsku přímo před Bjornovýma očima, když navíc v play off udolal i jednoho z jeho asistentů Lee Westwooda.

Nebo Rafael Cabrera Bello, který v tomto týdnu zabojuje o finálový turnaj PGA Tour, když mu momentálně patří v pořadí FedEx Cupu 37. místo. V aktuální sezoně už pětkrát skončil v TOP 10, naposledy v pondělí na Dell Technologies Championship, kde byl dělený sedmý.

Kdyby turnaj končil v neděli a započítával by se do nového vydání světového žebříku, kvalifikoval by se automaticky on a Thorbjorn Olesen by měl smůlu... To je ale kdyby, na které Bjorn neslyšel.

Nechci přitom přímo rozporovat hráče, které do svého týmu povolal. Především Poulter je jasnou volbou, stejně tak Casey. A také povolání Garcii se Stensonem je vlastně pochopitelné – už teď bylo v týmu pět nováčků, a tak byly potřeba zkušenosti.

Jenže nemůžu se ubránit dojmu, že by stačily buď ty Garciovy, nebo Stensonovy. Brát ale dva zkušené hráče absolutně bez formy na úkor v laufu hrajících kluků v nejlepších letech, to se mi zdá až příliš velký luxus.

Co si navíc musí (snad) budoucí hvězdy evropského rydercupového týmu po nejen letošním oznámení divokých karet pomyslet? Už před dvěma lety ostrouhal skvěle hrající Russell Knox, když přednost dostali ostřílení borci bez formy Martin Kaymer a Lee Westwood.

Pamatujete, jak dopadli? Kaymer získal bod, Westwood ani jeden...

Sice měli zkušenosti, ale herní forma se zázrakem neobjevila. Není proč si myslet, že letos by to u Garcii se Stensonem mělo být jinak.

Přesto místo nich zůstali doma Wallace, Cabrera Bello nebo třeba Thomas Pieters. I jeho příklad přitom ukazuje, že zkušenosti nejsou všechno. Před dvěma roky právě on nejen díky vítězství v Dánsku nakonec přesvědčil Darrena Clarka, aby mu jednu z divokých karet dal.

Výsledek? Sice bez zkušeností, ale s formou v bagu získal 4 body z pěti možných a byl nejlepším Evropanem při prohře v Hazeltine. "Mohl bych o něm mluvit celý den. Byl naprosto fantastický. Našel jsem si parťáka na dalších dvacet let a nedovolím nikomu, aby mi ho vzal," básnil tehdy o Pietersově hře v Hazeltine Rory McIlroy.

Mimochodem, ani Cabrera Bello by letos nováčkem nebyl.

Premiéru si také odbyl před dvěma lety, kdy ze tří zápasů, do kterých nastoupil, získal 2,5 bodu. Celkově jich více posbírali pouze Pieters a McIlroy (3), procentuálně byl ale nejlepší v týmu on.

Ani tento fakt, ani současná forma mu letos k nominaci nepomohly. Nejen u něho tak musí převládat pachuť z určitého divadla, které se kolem kapitánských voleb v Evropě strhlo. Všichni sice byli vybízeni k tomu, aby o své místo hráli do posledního turnaje, ale stejně se ukázalo, že to bylo jedno. Své místo v týmu prostě mají jiní. Zaběhnutí.

Kamarádi z jedné lavice.

Vůbec bych se nedivil, kdyby rozhodlo to, že kapitán Bjorn prostě nedokázal rozhodnout, komu z dua Garcia-Stenson zavolat, že nejede. A proto vzal raději oba dva. Nezbývá než doufat, že ho to nebude mrzet tak, jako před dvěma lety Darrena Clarka.

Snad se evropský tým dlohodobě nezacyklí v úspěšné minulosti a nepromarní šanci poskládat novou kostru vítězného týmu, který bude mít šanci porážet v dnešní době neuvěřitelně silné Američany.