Obrozený Zach po měsících trápení: Člověk prostě musí vydržet
Koncem května byl jedním ze dvou nejlepších českých hráčů na prvním letošním domácím turnaji Challenge Tour. Amatér Šimon Zach se na Kunětické Hoře mezi profesionály neztratil, i když měl za sebou jedny z nejhorších golfových měsíců v životě. I jeho příklad ale potvrzuje pravdivost rčení, že co tě nezabije, to tě posílí.
Autor: Honza Fait, 05.06.2018 15:05
Koncem loňského roku byl Zach na vrcholu. Vyhrál své první dva zámořské turnaje, byl oporou svého univerzitního týmu Louisville Cardinals a potvrzoval, že je jednou ze největších nadějí českého golfu.
S novým rokem ale přišel nepříjemný pád.
Výsledky častěji nad parem než pod ním, a to ještě o hodně ran. Herní nepohoda, když se Zachovi nedařilo prakticky v žádném aspektu jeho hry, ale především se trápil na greenech. Euforie byla pryč.
Poslední týdny ale ukazují, že už se opět vydal tím správným směrem. Zlepšené výkony následují i výsledky, když tím posledním bylo zatím dělené 25. místo na D+D REAL Czech Challenge.
Je to dobře, na obzoru jsou totiž další velké turnaje.
Už ve středu odlétá na St Andrews Links Trophy, kde už jednou hrál, ale neprošel cutem. Tehdy však bylo druhé kolo zrušené kvůli větru. Dalším vrcholem letní evropské sezony pro něho bude prestižní turnaj British Amateur, po kterém se zúčastní individuálního mistrovství Evropy.
"Ty tři turnaje beru za vrchol letní sezony, hodně se na ně soustředím. Zahraji si pak samozřejmě ještě nějaké turnaje, ale to spíše pro to, abych hrál a nevypadl z herního tempa," říká Šimon Zach k tomu, co ho čeká.
A co srpnové D+D REAL Czech Masters na Albatrossu? "Mluvil jsem s Petrem Dědkem, který mi říkal, že by mě tam rád viděl. Já mu řekl, že bych se tam také rád viděl, ale že nevím, jestli mě kouč pustí z univerzity, protože týden na to je amatérské mistrovství světa v Irsku, kde budu reprezentovat Českou republiku. A já mám od kouče propustku pouze na jeden turnaj, takže si musím vybrat, který chci hrát. V tu chvíli pro mě má prioritu mistrovství světa, ale možná se ho ještě zeptám."
Jak berete svůj výsledek na Kunětické Hoře?
Někdo mi gratuloval už v pátek ke cutu, ale já jsem si říkal, že není úplně k čemu. Zahrál jsem Kuňku za dvě kola z bílých za mínus jedna. S tím bych třeba na amatérce nebo národním mistrovství spokojený nebyl, když jsem navíc více méně dvakrát zhoršil. Říkal jsem si, že není dobře se na to takto dívat, ale u nás všichni ten cut strašně řeší.
Spokojený ale být musíte, nebo ne?
Z celkového pohledu skončit na své první Challenge Tour, na které jsem dal cut, jako amatér do třicátého místa... S tím jsem spokojený. Jsem ale hlavně rád, že se dařilo herně. Protože letos jsem hrál zatím asi 24 turnajových kol a z toho jsem snad dvacetkrát zhoršoval hendikep. Hodně jsem se trápil ve hře, při přihrávkách i na greenech. Tohle byl první týden, kdy se mi trochu ulevilo a nemusel jsem se tolik stresovat tím, že to lítá levá pravá. Užíval jsem si to.
Jak to, že se po skvělém podzimu letos dlouho nedařilo?
Nejde mít hole pořád v ruce, tak jsem to po podzimu na dva měsíce zabalil. Pracoval jsem na některých fyzických změnách a dispozicích, které jsem potřeboval udělat ani ne tak pro tuhle sezonu, ale s ohledem do budoucna. Tím, že bych se jednou chtěl hrou živit, tak se člověk už teď snaží připravit na to, co bude za dva, pět nebo deset let. Já konkrétně jsem musel zapracovat na limitaci rotací v bocích a v kolenou. Musel jsem něco naprotohovat, naposilovat, a bohužel si to nesedlo. V tu chvíli je strašně důležité, aby člověk vydržel dělat to, co dělá, a pořád tomu věřil.
Kdy přišel zlom?
Před měsícem jsem hrál ACC Championship, což je jeden z našich největších turnajů, které za rok hrajeme. Je tam celá naše divize a já skončil devětapadesátý ze šedesáti. Řešil jsem to pak s trenéry, rodinou a řekl si, že tak to dál nejde, že je potřeba něco změnit.
Co všechno jste tedy změnil?
Jelikož jsem opravdu špatně puttoval, tak jsem změnil puttovací grip – teď to držím claw, předtím jsem držel putter přes ruku. A také rány nebyly ideální, padal jsem do nich bokem. Když jsem dodělal školu, tak jsem na tom čtrnáct dní opravdu zamakal. Na golf jsem přijel v sedm ráno a večer v sedm jel domů. Každý den jsem trénoval celý den.
Jaký byl výsledek?
Když jsme pak jeli na Regionals, tak to bylo úplně o něčem jiném. Cítil jsem švih, a i když tam ještě byly nějaké chybky, tak jsem hrál nejlépe z našeho týmu. Měl jsem tak radost z toho, že byl vidět posun, i když to bohužel nestačilo na to, abychom jeli na národní šampionát.
Takže Challenge Tour v Česku byla určitou náplastí?
Když mi Česká golfová federace nabídla kartu na Kuňku, tak jsem dlouho přemýšlel nad tím, že ji odmítnu. Přeci jen letos ještě nechci kvůli škole přestoupit k profesionálů, a tak jsem se chtěl pořádně připravit na letní vrcholné akce. Challenge Tour je sice zážitek si zahrát, ale ještě to pro mě není priorita. Díky tomu, že jsem ale viděl na Regionals posun, a navíc mi Kunětická Hora sedí, tak jsem se nakonec rozhodl, že to zkusím.
A vyplatilo se.
Nynější optikou ano, ale na druhou stranu, kdyby v pátek zahrálo deset hráčů o ránu lépe, tak jsem si tady o víkendu nezahrál a nepřipsal bych si ta dvě povedená kola. A dál bych se vlastně trochu trápil, ta hranice mezi úspěchem a neúspěchem v golfu je hrozivě tenká. Člověk si prostě musí věřit. Je to o tom, že člověk všechno vydrží. Musí se dívat do budoucna.
Na podzim jste byl opora týmu, nevyvíjeli na vás na jaře o to větší tlak?
Vůbec. S koučem jsme to pořád řešili, ale nikdo na mě žádný tlak nevyvíjel. Je to dobré v tom, že oni to chápou. Když jsem s trenérem mluvil před odjezdem, tak mi řekl, že je hrozně rád, že jsem to vydržel a že jsem to nezabalil. Že jsem na sobě pracoval, i když se nedařilo, že to je nejdůležitější. A třeba jednou na túře se mi to bude hodit.
Skutečně jste se na to ani jednou nechtěl vybodnout?
Určitě tam byly chvíle, kdy jsem s tím chtěl praštit. Vždy jsem si ale dal pár hodin nebo den volno, vrátil se do toho a šel zase dál. Musel jsem.
Jaký máte recept na to "vydržet"?
Člověk se musí rozhodnout, co chce v životě dělat. Já jsem rozhodnutý hrát golf profesionálně, už jsem tomu strašně moc obětoval a spoustu toho tomu ještě budu muset obětovat. Nikdo mi přitom nezaručí, že i když budu dřít od rána do večera a odepřu si mnoho věcí, které lidé v mém věku dělají, že se to podaří. Mě ale baví trénovat a hrát, baví mě ten proces, kdy se zlepšuji. Když se na vás pak přijde na hřiště podívat rodina a kamarádi, tak to je to, proč to děláte. Ta odměna, radost.