Lieserova čtyřletá golfová cesta. Od vyhoření k zápisu do české historie
Ondřej Lieser za poslední čtyři roky ušel cestu, ve kterou už možná sám ani nedoufal. A jak to tak vypadá, rozhodně ještě není v jejím cíli. Před deseti dny vytvořil děleným 13. místem na Euram Bank Open české maximum na European Tour a věří, že je to jen další začátek.
Autor: Honza Fait, 28.07.2020 07:15
Bylo 8. července 2016, kolem šesté večer. Tehdy 24letý Ondřej Lieser právě dochází ve slovenském resortu Penati na hřišti Legend své druhé kolo na D+D REAL Slovakia Challenge. I kvůli quadruple bogey na pro něho ten den úvodní desítce za děsivých 83 ran. S celkovým skóre +14 za sebou na turnaji Challenge Tour nechává jen tři hráče...
"Končím! Už nikdy mě tady nikdo neuvidí!" procedil tehdy naštvaně, když přicházel k poslednímu greenu. Byl naprosto psychicky rozložený.
Střih, je 18. července 2020. Lieserovi těsně uniká TOP 10 na turnaji European Tour v rakouském Adamstalu, ale i tak je dělené 13. místo senzačním posunutím českého maxima na evropské sérii, které sám nastavil o týden dříve děleným 44. místem na Austrian Open.
"Tehdy tam bylo určitě vyhoření. Nedokázal jsem s tím nic dělat a musel jsem si dát pauzu, která mi hrozně pomohla. Nehrál jsem dva nebo tři měsíce, vyčistil si hlavu a mohl se znovu nastartovat," vzpomíná na čtyři roky staré události s vědomím, že ani bez nich by dnes nebyl, tam kde je.
A to je kde?
Čistě statisticky na 541. místě ve světovém žebříčku, momentálně v pozici jasné české golfové jedničky, která konečně naplňuje to, k čemu byla mnohými předurčována. Ale hlavně je psychicky v pohodě.
"Dnes už jsem v úplně jiné pozici, mám skvělé zázemí doma, mám se kam z golfu vracet. Celkově mám vše více srovnané a také jsem i díky sponzorům trochu více zabezpečený po finanční stránce," hodnotí Lieser svou současnou situaci na úvod našeho rozhovoru.
V posledních dnech si užil zaslouženého odpočinku s rodinou, kterou považuje za svou největší oporu. "Jeho holky" Michaela, Elizabeth, Sára a Vanesa mu totiž vytvářejí dokonalé rodinné zázemí. A nyní už se chystá na další turnaj Pro Golf Tour, který ve středu startuje v polském Gradi GC.
Nyní už je zřejmé, že se vám tu vyhořelou kariéru restartovat podařilo.
Já něco podobného cítil poslední dva roky na Pro Golf Tour. Ať už díky tomu, jak jsem hrál, nebo s kolik turnaji jsem zvládl hrát o postup na Challenge Tour, který mi na druhý pokus vyšel. Najednou mi přišlo automatické to, co pořád slýcháváme – hraj ránu od rány, buď trpělivý a důležité je, jak dobrá je tvoje špatná rána. Vše mi do sebe začalo zapadat.
Takže už se tolik na hřišti nerozčilujete?
Naučil jsem se sám se sebou na hřišti pracovat. Vím, že občas mám na hřišti nějaké výlevy, které tam jsou a vždy budou, protože si myslím, že to ke mně prostě patří. Ale už mě neovlivňují ve špatném smyslu, naopak mě nabudí, nakopnou. Většinou po jamce, na které se naštvu, skóruju.
Největší změna tedy musela přijít v hlavě?
Už dlouho věřím tomu, že mám na to tady s těma klukama hrát. Prostě to tak cítím. Na Diamondu jsem se možná trochu uspokojil tím, že jsem zahrál velmi dobré druhé kolo za čtyři pod. To byla s ohledem na těžké podmínky, které jsme pak v sobotu měli, smrtelná kombinace.
Co se stalo?
Měl jsem ten špatný pocit, že je po dvou kolech po turnaji. Nehraji golf, abych dával cuty na European Tour. Já se snažím každý turnaj, do kterého nastoupím, vyhrát. Dělat to nejlepší, co umím, hrát svůj nejlepší golf. A jestli skončím čtyřicátý, dvacátý, desátý nebo první, to je mi v tomto ohledu jedno. Já se snažím nechat na hřišti to nejlepší.
Přesto jste se na Austrian Open, týden před Euram Bank Open, dostal do pohody, nebo ne?
Asi ano, alo mohlo to být klidně všechno jinak. Přeci jen, když v prvním kole trefíte v regulaci čtyři fairwaye a šest greenů a ztratíte tři míče, tak dojít v paru není špatný výkon. Neskutečně jsem se zachraňoval. Sice jsem zahrál čtyři bogey, ale to měly být jasné čtyři dabláče.
Zdá se, že jste za dva roky na Pro Golf Tour získal nutné zkušenosti.
Je obrovský rozdíl hrát na Pro Golf Tour a vyhrávat nebo bojovat o vítězství na Pro Golf Tour. A já mám dojem, že z těch sedmnácti turnajů, které jsem za dva roky na Pro Golf Tour odehrál, jsem měl třeba dvanáctkrát šanci vyhrát. To jsou chvíle, ze kterých se člověk učí. Najednou cítíte jiný tlak, každý jednoduchý chip je o něco těžší. A je více méně jedno, jestli je to Pro Golf Tour, Challenge Tour nebo i česká túra. Jakmile se člověk dostává do podobných pozic, tak se učí, i když o tom třeba ani sám neví. A každým turnajem se to trochu obrací a ten snadný chip se opět stává snadnějším.
To se člověk odpálením tisíce míčků na drivingu nenaučí.
Přesně tak, to vám čistě v tomto konkrétním odhledu nic nedá.
Jak to, že jste po dlouhé pauze způsobené pandemií koronaviru COVID-19 nebyl nerozehraný, ale právě naopak jste odehrál své dva nejlepší turnaje na této úrovni?
Mám dojem, že mi ta pauza naopak strašně pomohla. Já nikdy nehraji 40 turnajů za rok, je jich třeba jenom šestnáct, maximálně dvacet. Důvod je ten, že musím být na turnaj odpočatý psychicky, a to se mi nyní povedlo. Proto jsem měl sílu na to se zachraňovat i skórovat. Nejvíc to bylo vidět na záchranách, když jsem třeba skončil v lese a musel se vyklepávat na fairway. Byl jsem sto metrů do tyče a já si řekl, co řeším, že to dám k tyči, zahraji putt a jdeme dál.
Přepokládám, že se vám to podařilo.
Většinou ano. Poslal jsem to na dva metry, putt proměnil a šel na další týčko. Mám dojem, že v tomto jsem byl strašně silný díky tomu, že jsem byl v pohodě. Jasně, vždycky se to nepovedlo, ale když jsem pak třeba po trefeném autu podobně zachránil bogey, tak jsem i přes ztrátu rány udržel to své momentum, zůstal jsem na vlně a hrál dál.
I proto jste nehrál příliš mnoho turnajů po restartu sezony v Česku?
Moc jsem ty jednokolové turnaje hrát nechtěl, protože jsou podle mě i hodně o náhodě. Hrál jsem jenom v Lázních Bohdaneč, kdy jsem si prostě jen tak potřeboval zahrát, a navíc jsem tam chtěl startovat kvůli Robertu Schovánkovi. Spíše jsem se chystal na ty větší turnaje, které jsem doufal, že přijdou. A když jsem pak zjistil, že se dostanu na obě akce do Rakouska, tak jsem byl sice překvapený, ale natěšený. Na jednu stranu jsem neměl žádná očekávání, ale zároveň jsem se cítil straně dobře.
Jaké to bylo, dostat se rovnou na akce European Tour, a ne pouze Challenge Tour, na kterou jste si loni vybojoval na Pro Golf Tour kartu?
Hodně mi pomohlo, že první, koho jsem v Rakousku potkal, byl Sami Valimaki. Bavili jsme se na puttingu a člověk si najednou uvědomí, že tam není navíc. Vždyť jsme se spolu ještě loni proháněli na Pro Golf Tour a já vím, že s ním mohu hrát. On už přitom vyhrál při svém šestém startu turnaj evropské túry! Člověk se cítí mezi svými, když si to uhraje sám a z vlastní zkušenosti ví, že na ty kluky má.
Byl pocit, když jste odjížděl z Adamstalu, v něčem odlišný, nebo obvyklý, jako když odjíždíte z dobře odehraného turnaje?
Bylo to hodně příjemné. Ještě jsem mockrát nezažil, abych po třináctém místě odjížděl z resortu s dobrým pocitem. Možná to umocňovaly i ty těžké podmínky, které jsme ve finálovém kole měli. Greeny tu vodu ještě udržely, ale na fairwayích byly normálně jezera a já si myslím, že jsme to dohráli jen díky tomu, že ten turnaj nebyl vysílaný v televizi, a tak to nikdo neviděl. Když k tomu připočteme Adamstal, kde člověk šlape nahoru a dolů jak blázen, tak jsem byl vážně hodně spokojený se samotným finálovým kolem, což ovlivnilo i celkový pocit z turnaje.
Umocňuje ten příjemný pocit nyní to, když se podíváte na účet? Během dvou týdnů jste si v Rakousku vydělal skoro devět tisíc eur.
Hned po prvním dni druhého turnaje, kdy jsem dělil šesté místo, mi to nedalo a podíval jsem se, o co hrajeme. A hodně mě překvapilo, jak velký je ten rozdíl mezi čtyřiačtyřicátým místem a třeba TOP 10. Překvapilo mě, jak je to výrazné. Pak si ale člověk uvědomí, že hraje v Rakousku, kde je 25procentní daň. (smích) Ale určitě i to hodně pomůže, o to více letos.
