Brzy profík Zach má jasno: Jdu s podběrákem, nenahazuji udici

"To je hrozně negativní rozhovor," překvapil mě Šimon svou reakcí, když jsem vypnul v úterý večer na Penati, kde se chystá ještě jako amatér na svůj další start na Challenge Tour, diktafon. Když jsem si ho ale poslechl zpětně, měl trochu pravdu. Optimismus z něj zrovna nestříká.

Ale i takový je prostě golf. Ne vždycky hraje člověk berdíky, občas ztratí míček, zahraje sněhuláka… Poslední Zachův ročník v týmu Louisville Cardinals byl rozpačitý z mnoha důvodů, které se 23letý Čech rozhodl prozradit. Říct, jak se věci, které jsme všichni sledovali přes oceán, měly.

Faktem ale zůstává, že za ty čtyři roky si Zach připsal čtyři turnajová vítězství, z toho tři univerzitní. I to je důvod, proč od něho tolik lidí tolik očekává. On se ale snaží na začátku své profesionální kariéry, která začne už za pár dní, stát nohama na zemi.

Nemalovat si vše růžové, i když věří, že tomu tak bude.

Asi jste si představoval jiný závěrečný rok na zámořské univerzitě.
Na jednu stranu jsem vyhrál dva turnaje, na druhou stranu jsem se třikrát nebo čtyřikrát nedostal vůbec do týmu. Bylo to zvláštní.

Čím si to vysvětlujete?
Do týmu jsem šel s tím, že v něm jako asistent kouče působil Ir Aaron O’Callaghan, který mě rekrutoval. Je to hodně dobrý trenér, rozuměli jsme si. Řešil jsem s ním i můj švih, strategii hry… No a on ale loni přešel do Wake Forest, kteří hned v prvním roce s ním v týmu skončili třetí.

A vám změna v týmu nesedla?
S hlavním koučem jsem do té doby nikdy nic moc neřešil, on se zajímal spíše o jiné hráče, ale nikdy jsme si moc nerozuměli. Chtěl po mně věci, které jsem nikdy vlastně dělat nechtěl a ani nemusel, ale najednou to podle něj bylo potřeba. Mě se pak nepovedl jeden turnaj a on mi řekl, že svoji hru musím změnit.

Co po vás chtěl?
Nelíbilo se mu třeba, že hraji moc agresivně. Nebo že hraji moc vysoko, že mám vysoký ball flight. Jenže já to tak hraji celý život. Mám odjakživa dobrou dlouhou hru a je to aspekt hry, kde získávám na ostatní a přijde mi škoda proto hrát zbytečně defenzivně. No, a jelikož mám vysokou švihovou rychlost, tak to hraji i vysoko. Jasně, občas ztratím balón, ale když se podívám na ty nejlepší hráče na světě, tak mi nepřijde, že by tam byl nějaký defenzivní hráč.

Nedokázal jste mu to vysvětlit?
On se v tu chvíli soustředil na moje špatné výsledky a říkal, že jsou právě kvůli zmíněným věcem, ale na druhou stranu jsem tam vyhrál tři turnaje. Kdybych nehrál agresivně, tak -21 za tři kola určitě nepůjdu. Když je moje hra dobrá, tak můžu o vítězství bojovat kdekoliv, a tak to má podle mě v golfu být. Dobře, třeba na pár hřištích neudělám cut, ale když budu mít naopak na jiných hřištích šanci vyhrát, tak to bude lepší, než když budu končit pořád někde uprostřed, třeba kolem toho cutu.

A nepřesvědčily ho ani výsledky
Byla to blbá situace a stalo se třeba to, že jsme týden před turnajem hráli kvalifikaci do týmu, já ji sice vyhrál, ale na turnaj jsem pak stejně nejel. To samé po turnaji, který jsem vyhrál jako individuál, jsem v dalším turnaji ani nestartoval v týmu. S klukama jsme se tomu smáli a říkali, že jsem asi první člověk v historii, který po vítězství nehraje. Asi to nebylo pouze o golfu, byla tam i nějaká politika, do které já moc nevidím. V tom případě je pak ale něco špatně.

Bylo určité zadostiučinění, přijít do kabiny s pohárem?
Asi trochu jo, ale byla to hlavně škoda. Tři roky jsem hrál s týmem, a když nám to šlo, tak to bylo super. Když pak člověk v týmu ani není… Podívejte se na výsledky, když jsem v týmu nebyl, tak hrál celý tým špatně. A to si nemyslím, že by bylo tím, že tam zrovna já nejsem, ale byla tam jiná atmosféra. Nebylo to ono, jako v předešlých třech letech.

Probírali jste to s Jirkou Zuskou, který byl nováčkem v týmu?
Na všech turnajích, na kterých jsme spolu byli, jsme spolu spali na pokoji. Takže jsme byli hodně spolu, máme spolu velmi dobrý vztah a jsme kamarádi. Řešili jsme to, ale na druhou stranu, co člověk vyřeší. Když mě kouč nenasadí, tak je to jako v jakémkoliv jiném sportu a můžu jen čekat na svou příležitost dál. Je těžké hrát pod takovým tlakem, kór když to zrovna člověku úplně nejde.

Takže konec po čtyřech letech přišel v pravý čas? Těšil jste se domů?
Ve finále ano. Ale těšil jsem se hlavně na to, že konečně budu moci v klidu hrát a nikdo mi nebude stát za zadkem a říkat, tady zahraj tohle a hlavně tady nehraje tamto. Vždyť já to musím zahrát tak, jak se cítím a jak to umím. Buď to vyjde, nebo ne. Když jsem hrál svůj nejlepší golf, tak jsem nikdy nehrál málo agresivně nebo nízké rány. Víte co je zajímavé?

Povídejte.
Za celou svou univerzitní kariéru jsem vyhrál tři turnaje a pokaždé to bylo v případě, že tam ten kouč se mnou nejel. A byly to jediné tři turnaje, na kterých on nebyl. Pak už jsem si z toho dělal srandu, že když se mnou nepojede, tak mám stoprocentní šanci vyhrát. Jednou to byl individuální turnaj, a pak dvakrát týmový, když jednou musel za nemocnými rodiči a podruhé na pohřeb někoho ze školy. Jsem říkal, že mu ještě zaplatím nějakou dovolenou, abych měl šanci něco vyhrát.

Takový to byl s ním na turnajích stres?
Nevím, ale byl jsem bez něj ve větším klidu. Je to prostě blbé, když člověk stojí na týčku a říká si, že on na mě kouká a nechce, abych to zahrál vysoké. Jenže já se na nízkou ránu necítím, vlevo je navíc voda, a když zahraju nízkou, tak je velká šance, že to půjde doleva. Vy pak stojíte nad míčkem, v hlavě spousta myšlenek, co tam být nemá, a letí to do háje. Byl jsem z toho dost frustrovaný.

Nezkazilo vám to poslední rok na univerzitě?
Zase tolik ne. Pro mě byla vždy hodně důležitá i škola, nikdy jsem nejel do Ameriky pouze za golfem. Tak jsem se najednou více soustředil na školu, kde jsem měl výsledky po celou dobu hodně dobré a konsistentní. Dokonce mi nabízeli po škole další stipendium díky dobrým známkám. Měl jsem dobré GPA (Grade Point Average, průměr známek, pozn red.) a v posledních dvou letech jsem byl v Academic All-American, kam se člověk může dostat pouze ve třetím a čtvrtém ročníku, což se mi povedlo. Ještě jsem si navíc ke svému hlavnímu zaměření na škole, kterým byl Business Marketing, přidal dobrovolně podzaměření International Business, což znamenalo, že jsem musel zvládnout čtyři další předměty.

Samotné studium tedy naplnilo vaše očekávání?
Byl jsem relativně zvyklý se učit už z gymnázia. Bavilo mě, že vše najednou bylo v jiném jazyce a že na mě čekala spousta nových zajímavých věcí.  Nikdy jsem nestudoval českou vejšku, ale z toho, co všichni říkají, tak mi to přijde jiné v tom, že v Americe dostává student průběžně známky, jako třeba na střední škole. Jsou prověrky, testy, zkoušení… Vše je objektivně hodnocené. Nestane se vám, že jdete jednou za semestr na zkoušku, kde vám někdo subjektivně řekne, že jste mu toho moc neřekli.

Skloubit s golfem to šlo v pohodě?
Na to to tam je skvěle připravené, nikdy nebyl problém, že jsem chyběl kvůli golfu. Řekl jsem, že jedu na golf, a buď jsem si to musel doplnit před odletem, nebo po něm. A já to tak udělal. Byla nastavena pravidla, která fungovala. V Čechách jsem sice chodil na sportovní gympl, ale byli tam profesoři, kteří mi říkali, že buď chci sportovat, nebo studovat. A já si říkal, že proto jsem přece šel na sportovní střední školu, abych mohl dělat obojí. Tam sportem žije celá škola. Občas mě překvapilo, kdo všechno se o nás zajímá. A i na golf je tam samozřejmě nahlíženo jinak, než u nás.

Jaký byl studentský život? Jenom učení, nebo došlo i na to, co známe ze studentských zámořských filmů, kde je i hodně zábavy.
Když jsem tam jel, tak jsem možná doufal, že bude trochu více toho studentského života. Nejdřív byl vždy tři měsíce hlavně golf, ale pak jsme měli měsíc pauzu, kdy byla jenom škola. A to jsme si to užívali, chodili jsme na fotbal nebo na basket. Bylo více volného času, ale já to mám stejně pořád tak, že i když si dám někde s klukama pár piv, tak jdu potom domů a pořád přemýšlím o golfu. Mám to tak, jsem zaťatý. Myslím, že za posledních deset let nebyl den, kdy bych alespoň chvíli nepřemýšlel nad golfem. Moc to neumím vypustit z hlavy, i když by se to někdy hodilo, když to třeba člověku nejde. Ale jsem prostě takový a už jsem se s tím naučil žít. Hrozně mě to baví.

Po čem se vám z Ameriky bude nejvíce stýskat? Co bude chybět?
Nejvíc se mi líbilo, jak byly turnaje a všechno kolem organizované. Přesně jsem věděl, kdy a co mě čeká. Měl jsem zajištěné letenky, ubytování, přesný program a nic jsem nemusel zařizovat. Měl jsem kompletní servis, a to mi asi bude chybět hodně. A stejně tak náš tým, i když jsem se s hlavním koučem moc nemusel. Když šel člověk trénovat, tak vždycky tam byl někdo, s kým jsem si mohl dát nějakou soutěž nebo s kým jsem jenom mohl potrénovat. To mi bude taky chybět.

Je vidět, že pořád myslíte na golf. Měl jsem na mysli spíše americký životní styl.
Co mi bude chybět? (na delší čas se odmlčí) Já ani nevím. Jídlo mě tam moc nechytlo, Bud Light mi také nechutnal, překapávaná káva také žádná velká hitparáda… Ten golf mi bude chybět! Dobré hřiště, rychlé greeny. Ale ono jde asi o něco jiného.

O co?
Já si myslím, že život v Americe by byl super, kdyby tam měl člověk hodně peněz. Mohl bych si koupit to velké auto, barák s bazénem, být pořád na pláži… Jenže já žil studentský život, auto jsem neměl, pláž v Kentucky také ne a vlastně jsem neměl ani desítky tisíc na to, abych si tam užíval. A i kdyby mi to rodiče chtěli dát, tak já bych to ani nechtěl. Musel jsem se držet při zdi, protože jsem byl student a nic jsem nevydělával. Umím si představit skvělý život, kdyby člověk vydělával velké peníze. Pak by mi toho asi chybělo víc.

Je to další motivace se do Ameriky jednou vrátit a vydělávat golfem ty velké peníze?
(usměje se) Byl to jeden z důvodů, proč pro mě bylo relativně jednoduché tamní život opustit a vrátit se do Evropy. Neměl bych tam takové zázemí. A na to, abych si mohl žít tak, jako si mohu žít tady, bych potřeboval velkou spoustu peněz, nebo sehnat dobré sponzory. Ani jedno úplně nemám, ale pokud budu dost dobrý na to, abych se tam dostal a mohl hrát na PGA Tour o ty obrovské peníze, tak si myslím, že se tam můžu dostat stejně dobře z Evropy jako z Ameriky. Zůstat tam by byl větší risk.

Evropská cesta v posledních letech přitom láká také hodně Američanů.
Chápu to a myslím, že pro mě to bude úplně nejlepší. Přihlásil jsem se navíc na magistra, takže budu ještě dva roky pokračovat také ve studiu. Vedle toho nyní přestoupím k profíkům, kde budu mít čas na to se rozkoukat. Je mi 23 let, takže nikam nespěchám. Mám zde super zázemí, rodinné i tréninkové. Mám tady trenéra, fyzioterapeuta, psychologa… Co mě napadne. To bych tam nikdy neměl, protože bych si to nemohl dovolit, nebo by to bylo problémové.

V čem nejvíce?
Je tam obrovská konkurence. Aby se někdo dostal na Web.com Tour (nově Korn Ferry Tour pozn. red.), tak potřebuje hrát opravdu vysoký level. Když si to vezmu, tak každý rok z nejlepších škol dva kluci končí a jdou to zkusit. To je 200 lidí každý rok jenom touto cestou, kteří to tři roky zkouší, jestli to náhodou vyjde. Po těch třech letech jich zbude padesát, ze kterých se pět až deset dostane na PGA Tour. A někdy ani to ne. Jen pár procent hráčů to dokáže a jen jedinci, které známe, jako jsou Jon Rahm, Justin Thomas nebo Jordan Spieth, to dokážou v mladém věku a sáhnou si třeba i na velké peníze. Je to ale jen promile těch, kteří to zkusí.

Nebojíte se neúspěchu? Je golf jediná cesta?
Člověk si říká, že sice hraje golf už 18 let, ale stejnou dobu studuje. Když už jsem udělal tolik a měl jsem nějaké úspěchy, tak jestli by nestálo za to jít někam budovat kariéru. Protože za deset let můžu být v golfu na nule, nebo třeba i v mínusu, pokud si na sebe na hřišti nevydělám, což se ze začátku často děje. Tak jestli by nebylo lepší si za těch deset let vydělat dost peněz na to, abych si mohl pořídit bydlení, založit rodinu… To jsou sice myšlenky pro mě hrozně vzdálené, ale přemýšlím nahlas. Já se však rozhodl tak, že tomu dám nyní, až za 14 dní přestoupím k profesionálům, minimálně pět let, a pak se uvidí. První tři roky se výsledky vůbec nebudu stresovat, protože to je krátký časový úsek, ale po pěti letech už to půjde hodnotit. A uvidím, jestli to jde, nebo ne.

Berete to tedy jako risk?
Kdybych nevěřil tomu, že třeba za pět let se tím budu někde živit, a dobře živit, tak bych to nezkoušel. Není to o tom, že bych nahodil prut a doufal, že se nějaká rybka chytí. Naopak. Jdu s podběrákem lovit velké kapry. Jen si musím počkat, až připlavou.