Ze života golfistky: O olympiádě a běhu po letišti s rukavičkou v kapse

Mezi námi ženami to bylo jinak. Žádná z nás strachu z komárů nepodlehla a každá si účasti vážila. Konečně je to vidět v dlouhodobém kontextu, kdy mezi muži jedou letos na olympiádu potřetí jen čtyři hráči. Nás je patnáct! O čem jiném by teď můj život golfistky měl být než o olympiádě?

JEN SI TO JET UŽÍT

Tenkrát v roce 2016 jsem se dokonce nechala unést doporučeními jiných, zkušených olympioniků, že si mám hry hlavně užít. Ale popravdě, tak to vůbec není. Nikdy jsem o tom nepochybovala. Možná snad jen mezi všemi sportovci v olympijské vesnici, to si každý užívá hodně, ale turnaj není "jen ten jeden z mnoha". Je to oslava a velká propagace našeho sportu. Koná se jednou za čtyři roky, jsou tam z každé země ti a ty nejlepší, hraje se o národní čest a každý z nás se automaticky stává součástí historie.

To staré coubertinovské "není důležité vyhrát, ale zúčastnit se" už dávno neplatí. Každý jede na hry s vidinou umístit se mezi nejlepšími třemi. A letos to bylo pěkně napínavé. Až do turnaje v Berouně to byl boj o dvě místa pro čtyři hráčky. Nakonec jedeme společně se Sárou Kouskovou! Kdo by se pak divil, že emoce po uzavření žebříčku vytryskly naplno. Žebříček se tvoří dva roky, je redukovaný, šanci dává jen šedesátce hráček a hráčům a pro většinu z nás to je také dvouletý stres.

Ať už si to připustím, nebo ne, i ze mne ten tlak spadl až po dohrání posledního míčku nedělního kola posledního turnaje v Berouně před pondělní uzávěrkou. Na rozdíl od Sáry jsem sice už od začátku roku věděla, že mě třetí účast v řadě nemine, přesto do poslední chvíle nevíte, co se ještě všechno může stát. Sára to obrečela radostí, já dojetím. Nějak se nám ty slzy nepodařilo zadržet, musely ven.

ČEST A SPOUSTA STAROSTÍ

Jet na olympiádu je velká čest, ale znamená to také spoustu starostí a příprav. Tím nemyslím trénink nebo ladění formy, ale zařizování všeho možného. Dostanete do ruky manuál – co všechno nesmíte a musíte – a vše raději dvakrát konzultujete s Českým olympijským výborem. Ten soupis pravidel sám o sobě je čtením na pár dlouhých večerů. Golf není atletika, tenis nebo jiné zaběhnuté sporty a má spoustu svých vlastních specifik.

Jaká loga smíte na vybavení mít a jaká ne? Můžete si třeba na bag nechat vyšít siluetu Eiffelovy věže, srdíčko pro štěstí nebo vlastní logo? Je pro nás velkým štěstím, že jsme pod ochrannými křídly Martina Doktora a celého skvělého týmu Českého olympijského výboru. Nemusíme nikde pátrat, stačí se jen zeptat a jejich trpělivost s námi je vždy chápající a někdy až nekonečná.

NENÍ BAG JAKO BAG

Tentokrát jsem měla s bagem štěstí. Finančně nám s ním (mně i Sáře) pomohla Česká golfová federace a vyráběli je pro nás ve Švýcarsku. Bratr hráčky Ladies European Tour Caroline Romingerové, bývalý hráč European Tour Martin, se právě těmito specialitkami na míru pro mnoho týmů zabývá a vyšel nám vstříc i s tím naším. Má s výrobou mnohaleté zkušenosti a s jeho bagy hrály mnohé národní týmy a hráči. Pokud jde o grafický návrh, o spolupráci jsme požádali akademického malíře Milana Jaroše a grafika Zdeňka Kováře.

Oba pro Český olympijský výbor pracují od Vancouveru 2010. Možná je neznáte, ale běžící postavičku Emila Zátopka s jeho typickým urputným výrazem pro Rio nebo elegantní české cvičící gymnastky pro Tokio – měla jsem je v Japonsku na bagu a coverech – si jistě i dnes vybavíte. Právě s Milanem a Zdeňkem jsme celý design konzultovali a myslím, že se nám podařila opravdu moc pěkná věc.

Olympijský bag Kláry Davidson Spilkové

Je z toho asi jeden z nejhezčích bagů, s jakým jsem kdy hrála. Je na něm vše: Národní barvy, skrytá silueta Eiffelovky jako symbolu Paříže, francouzská trikolora jako respekt k pořádající zemi, je elegantní a krásně barevně sladěný. Základem jsou naše národní barvy, ve správném pořadí a hezky odshora dolů. Převládá na něm bílá, která je nahoře, čistá jako sport na olympijských hrách. Pro mě představuje to lepší v nás. Na bocích ji doplňuje červená, jež odkazuje na naši minulost a boj za svobodu a spojuje horní a spodní část.

Pro mě to je cesta, která mě do Paříže dovedla. Červená tvoří i střední část Eiffelovky na přední straně bagu a spojuje její rozkročenou modrou základnu s bílým vrškem. Spodek bagu, vlastně celou jeho základnu, tvoří modrá. Je to barva oblohy, naděje a lepší budoucnosti. Evokuje ve mně schopnost nic nevzdávat, věřit v to nejlepší a nebát se toho, co přijde. Ať už to je cokoli. Zlaté linky pak všechno jako tenká nit svazují do jednoho balíčku. Když mi domů přijela velká krabice, bylo to jako dostat dárek k Vánocům. Nemohla jsem se dočkat, až si ho rozbalím.

RADOSTI, NIKOLI STAROSTI

Olympiáda je zkrátka výjimečná záležitost a dávat vše do kupy je jako pořizovat si poprvé novou výbavu, navíc podle svých představ. Je to vzrušující, radostný proces, tyhle věci vymýšlet a pak čekat, až je dostanete do ruky hotové. Každý kousek je originál, každý má svůj menší nebo větší příběh a u každého máte pocit, že je vymyšlený a vyrobený jen pro vás.

Přestože je každý trochu jiný, všechny detaily spolu ladí. Jako když se vám povede dokonalé golfové kolo, kdy jedete na vlně, která nikdy nekončí. Teď ten pocit mám, z každého kousíčku, včetně toho nejmenšího, tedy bílých týček s jemným zlatým potiskem.

HRA O ČAS

Ale pojďme zpátky k našemu životu. On se od toho běžného až tak moc neliší. Jen děláme něco malinko jiného a snad že máme kancelář v krásné, udržované přírodě. Možná to v televizi vypadá, že máme na všechno dost času, že se po hřišti jen tak loudáme a kocháme, ale opak je pravdou. Časové limity trápí i nás, a to nejen na hřišti. Kolikrát je to frmol jako před koncem měsíce a vše na sebe musí, nebo by alespoň mělo, hezky navazovat.

To si třeba uděláte plán, všechno si dobře a dvakrát propočítáte, objednáte ubytování a koupíte letenky. A v tom zasáhne počasí. Zvláště letos to je zase jízda jako na splašeném koni. Kolik turnajů bylo přerušeno nebo kola dokonce zrušena! Kolikrát stačí, aby průběh posledního kola zpomalila bouřka, a už při čekání v klubovně víte, že to bude hra o čas. Po dohrání jen rychle podepíšete výsledek a už na vás čeká auto, které vás odveze nejkratší cestou na letiště. Bagetu si dáte na palubě a sprchu až třeba o tisíc kilometrů později.

Takže až třeba jednu z nás potkáte v odbavovací hale a ona na sobě bude mít golfové boty a ze zadní kapsy jí bude koukat rukavička, věřte, že stíhá letadlo na poslední chvíli a na převlékání nezbyl čas. Je to přesně ten případ, kdy jde o minuty a některá z nás pospíchá na další turnaj, který se hraje o tři dny a pár zemí později. Se strachem, co že nám zase ta nevyzpytatelná předpověď přinese. Tak snad alespoň v Paříži se nad námi počasí smiluje, v prvním srpnovém týdnu se nám bouřky vyhnou a se Sárou se v národních barvách svezeme na vlně, ze které se budete moci i vy radovat společně s námi.

Foto: archiv Kláry Davidson Spilkové