Ze života golfistky: Do Paříže se mnou toho letí víc, než je na první pohled vidět
Odlétám do Paříže! Na své třetí olympijské hry v řadě. Až teď, když jsem vše balila, jsem si uvědomila, kolik lidí za tím vším stálo a kolik to je vlastně malých a velkých příběhů. Každý kousek mého vybavení je odrazem lidskosti, přátelství, porozumění a touhy být součástí něčeho většího.
Autor: Klára Davidson Spilková, 01.08.2024 13:15
Když se teď ohlédnu zpátky, na každý ten kousíček výbavy od týčka po bag, vybavím si konkrétní jméno a tvář. Uvědomím si, jak moc bych chtěla všem poděkovat. V každém tom dílku celé skládačky je navíc spousta dobré energie a radosti, kterou do nich každý vložil. Ten přidal lísteček s přáním úspěchu, jiný zase malý dáreček nebo talisman. I tyhle drobnosti se mnou do Paříže odletí.
Nezdá se to, ale olympijské hry jsou i pro golfisty něco naprosto výjimečného. Většina vybavení je jiná, než obvykle s sebou na turnajích mívám. Něco musí být odlišné, něco sama odlišné chci mít. Někomu by mohlo připadat, že to je spousta povyku pro nic nebo spousta práce jen pro jeden týden, ale všechny tyhle drobnosti si i po olympijských hrách žijí vlastním životem.
Jen třeba bag, největší kousek výbavy: Rozhodně nekončí někde ve sklepě. Ten první, z Rio de Janeira, je dodnes vystavený v kanceláři generálního sekretáře České golfové federace. Ten druhý, z Tokia, mám dodnes doma, a co bude s tím letošním, zatím sama nevím. Možná se všechny tři na chvíli sejdou na jednom místě a jen podtrhnou těch osm let a tři turnaje, na které se nezapomíná. A třeba ve mně znova probudí tu touhu přidat k nim ještě za čtyři roky v Los Angeles čtvrtý.
Když se řekne tým, vybavím si hned ten aktuálně nejužší, olympijský, se kterým v pátek odlétám do Paříže – manžela Seana a mentálního kouče Petra Jana Řeháka. Zbytek týmu, o kterém se obvykle mluví a je známý, za mnou přiletí fandit až na turnaj. Stejně tak nejbližší rodina. Přesto tým, tak jak ho vidím já, lidé a partneři, je mnohem početnější a velmi dobře si uvědomuji, že bez žádného z nich by má cesta pod pět kruhů nevedla.
Pokusím se teď vyjmenovat alespoň ty, kdo mi nezištně pomáhali s vybavením, abych měla jistotu, že mám vše a že vše odpovídá přísným olympijským pravidlům: Sebastian Cochrane, Martin Doktor, Boris Gorin, Adélka Odehnalová, Milan Jaroš, Zbyněk Kemr, Zdeněk Kovář, Adéla Koukalová, Zdeněk Matějašek, Zuzana Matějková, Sophie Mills, Alena Kindová, Kateřina Prášková, Martin Rominger, Christine Neubauer, Marek Sajner, Monika Tauchen a Míša Valášková.
Že vám tam někdo chybí? Největší díky patří samozřejmě mamce Simoně, tátovi Petrovi, bráchovi Lukášovi a Seanovi.
Vše máme sbalené a vše jsme dvakrát překontrolovali, abychom snad něco nezapomněli a nic nám v Paříži nechybělo. Jsou to sice jen věci, ale pro mě velmi důležité, herně i lidsky. Nejvzácnější na nich je ale to, co nic neváží a do ničeho se nebalí, ale stejně se mnou letí: Ta spousta dobré energie, kterou je všechno od vás nabito.
