Zach po úspěšné zámořské premiéře: Amerika mě učí riskovat

Byl to obrovský úspěch jak pro samotnou univerzitu v Louisville, tak pro Zacha. Ten navíc v klíčových momentech sezony podával parádní výkony a byl dobře namazaným kolečkem v motorku fungujícího týmu.

Teď už je ale zpátky v Evropě. Doma v Česku se zdržel jen pár dní a ve čtvrtek vyrazil do Anglie na dva velké turnaje - British Amateur a Brabazon Trophy. Přes léto pak odehraje další jak doma, tak třeba v Lucembursku, Estonsku nebo Německu.

Svou letní evropskou sezonu by pak rád zakončil v polovině srpna na Albatrossu během D+D REAL Czech Masters. "Byla by to hezká tečka a vychází to akorát. Evropská končí 21. srpna a mě hned v pondělí 22. začíná škola," počítá dny Zach.

V zámoří by ho prý z prvního zmeškaného dne rádi omluvili: "Už jsem si to s koučem domluvil, že jeden den není problém, takže si koupím letenku na pondělí ráno a budu čekat, jestli budu mít šanci hrát a dostanu na turnaj kartu. Ať už od Relmostu, nebo České golfové federace."

Jaký byl první rok za mořem?
Vůbec jsem nevěděl, co od něho mám očekávat, ale nyní musím říci, že to bylo skvělé. Bylo to hodně o drilu - ráno posilovna, poté škola, odpoledne golf, večer úkoly a pak spát. Nebylo moc volného času, člověk se nenudí. Na konci mi přišlo, že to uteklo strašně rychle a že zase jedu domů.

Překvapilo vás něco?
Určitě přístup trenérů. Z toho jsem měl trochu strach, bál jsem se, že mi budou zasahovat do švihu nebo se mě budou snažit dostat do určité šablony. To se ale vůbec nedělo. Vzali mě takového, jaký jsem, a když jsme dělali nějakou úpravu, tak jsme to hodně probírali. Dostal jsem tipy, které mi podle nich měly pomoci, ale já jsem si sám mohl vybrat, co změním.

Je to tak všude?
Nevím, možná jsem měl jenom já štěstí. Ale pravdou je, že když člověk přijede na nějaké větší mistrovství a vidí vedle sebe Američany a Angličany, tak Angličané mají všichni perfektní švih. Jeden jako druhý. Co se týče Američanů, tak naopak každý švihá jinak a ve finále třeba naposledy v Japonsku hráli lépe. I když měl každý svůj atypický švih.

Co cítíte, že se na vašem golfu zlepšilo nejvíce?
Hodně mi pomohli se strategií hry. Kdy jak hrát, kdy se vyplatí za riskovat, kdy se naopak držet zpátky... Celkově mi přijde, že mi ukázali cestu, jak hrát golf. Ten jsem sice hrál už patnáct let v Evropě na vrcholné amatérské úrovni, ale takto do hloubky jsem nad tím nikdy neuvažoval.

Kdy je tedy dobré zariskovat?
Kouč se mě vždy na hřišti zeptal, kolik ran z deseti jsem schopný v danou chvíli zahrát do potřebné pozice. Pokud si myslím, že sedmkrát a vícekrát, tak se může uvažovat o risku. To je úplně základní poučka. Na jednom turnaji jsem pak hned na první jamce zahrál na pětiparu eagle. Druhá jamka byl úzký čtyřpar, kde jsem po tom eaglu nechtěl tolik riskovat, ale trenér mi řekl, že se právě teď riskovat vyplatí, protože jsem na vlně. Tak jsem vzal driver a bylo z toho birdie.

Jaká byla celá sezona?
První dvě třetiny nám to šlo nešlo. Nevyhráli jsme ani jeden turnaj, ale zase jsme měli hodně těžký program. Jen jednou jsme byli podle nasazení favority, jinak ne. Myslím si, že právě to nás velmi dobře připravilo na závěr sezony, kde se nám podařil obrovský úspěch na šampionátu. Bylo vidět, že jsme se jako tým celou sezonu slaďovali a přineslo to ovoce.

Dá se to všechno vůbec přirovnat k něčemu, co jste už zažil?
Vůbec. Vždyť na začátku je 260 týmů, každý má v průměru deset kluků a pět jezdí na turnaje. Takže jenom v první divizi je přes dva a půl tisíce hráčů ve věku plus minus od 18 do 22 let, kteří čekají na možnost hrát v týmu, aby mohli uspět a jít hrát profi golf. A myslím si, že v té první divizi se všichni chceme život golfem. Makáme, dřeme a každé ráno vstáváme s vírou, že to někdy vyjde a splníme si sen.

K celkovému čtrnáctému místu jste výrazně přispěl.
Potěší to. Jednou jsem se sice na závěrečném šampionátu škrtal, ale naštěstí ten den všichni ostatní zahráli skvěle. A ze zbylých tří kol jsem já zahrál dvakrát nejlepší výsledek našeho týmu. Už předtím v regionálním šampionátu jsme potřebovali zahrát poslední den hodně dobře, abychom postoupili dál, a já ten den zahrál nejlepší kolo celého dne. Ze všech.

Jak moc je ten závěrečný turnaj obrovský?
Opravdu hodně, přirovnal bych ho k evropské sérii, když jsem ji hrál na Čeladné. Na hřišti 156 hráčů, ranec lidí kolem, televize... Na drivingu jenom provéčka, všechno ohraničené, do detailu připravené. Jiné to je samozřejmě v tom, že jde o týmovou soutěž, ale ono ve finále každý hraje na sebe. Každý chce zahrát co nejlépe, i když je součástí týmu. A já mám obrovskou radost, že nám se to povedlo. Myslím si, že jsme si to zasloužili, protože jsme dřeli nejvíce ze všech. Jasně, nevím, jak dřeli ostatní, ale více než my to snad už ani nejde. Maximálně stejně.

Byl čas poznat i trochu americký život a neřešit pouze školu a golf?
Hlavně mimo sezonu. Ale i tam se mi to úplně nepovedlo. Sice jsme po škole měli mít teoreticky volno, ale když máte v nějakém předmětu pod osmdesát procent, tak vám přidají studovny. A já měl céčko z biologie, což znamenalo každý den tři hodiny studia navíc. A každý den vstáváte v půl šesté, takže nemáte energii večer někam vyrazit. Alespoň já ji moc neměl.

Něco jste ale stihnout musel?
To zase jo. Byl jsem se podívat v muzeu Muhammada Aliho, vyrazil jsem na americký fotbal nebo basketbal... To bylo neuvěřitelné. Ta atmosféra! Na basketbal chodí dvacet tisíc lidí, na fotbale bylo 58 tisíc lidí, když jsem tam byl já. A to na příští rok budou přistavovat tribunu pro dalších šest tisíc diváků, protože stávající nestačí. Je vyprodáno.

Jaké je Louisville?
Má asi jeden a půl milionu obyvatel, takže v tomto ohledu dost podobné Praze. Samozřejmě, Praha je daleko hezčí, Louisville nemá staré památky, ale líbí se mi tam, cítím se tam příjemně. Lidé tam jsou sympatičtí, ale ve finále nic, co by mě vyloženě ohromilo ani na jednu stranu.

A co americký životní styl?
Ze začátku jsem trochu bojoval s jídlem, ale díky tomu, že máme na pokoji kuchyňku, tak jsem si mohl často vařit věci, které mám rád a na co jsem zvyklý. Jasně, knedlíky a bramboračku jsem nezvládl, ale celkově jsem mohl alespoň trochu pokračovat ve zdravém životním stylu. V Americe, když si dáte salát, tak dostanete spoustu dresinku s trochou salátu. Nic moc. A hamburgery mi pak neříkají vůbec nic.